Blog Josefa Kaliny: Blázni s řidítky
Odjakživa jsem trpěl velkou láskou k motorkám všeho druhu, ale taky závistí k těm, kdo na nich umějí jezdit. Já to totiž neumím. Už v patnácti letech jsem se zkrysil (to je severočeský výraz pro nabití si huby) a od té doby mám k motorkám ustrašený vztah. Avšak milovat jsem je nepřestal, hlavně ty do terénu.
Když jsem po letech začal závodit všude po světě na úplně odlišném stroji, mimoděk jsem bedlivě sledoval jednostopé šílence, kteří se kolem nás, často dost nebezpečně motali. Taky jsem je podporoval, jak to jenom šlo, a často to šlo opravdu ztuha. Historie českých maratónských motorkářů by stála za samostatnou publikaci, ale to už nechám někomu odborně zdatnějšímu. (Co ty na to Kubo Kubíčku?)
Je docela legrační, že jsem jim docela často radil, manažeroval je a dokonce, což je úplný paradox, jsem jim dělal jakéhosi trenéra. Jestli to bylo něco platné nevím, ale občas to mělo celkem slušné výsledky. Úspěšným pamětníkem mé snahy je Davídek Pabiška, který u mě začínal a dneska má za sebou deset Dakarů, takže může začít sám radit. Nepatří mezi nejrychlejší, ale vždycky dojel mezi těmi dobrými a nikdy neodstoupil, což je docela výjimečné. Po novém roce tam bude zase, tak držím palce.
Tým Barth, ve kterém David jede je vůbec pozoruhodný. Druhým jednostopým je Ruda Lhotský, kluk, který si závodění vydupal z nuly (zkušeností i penězi) a začínal, jak jinak, s KM Racingem, jako taková přidružená jednotka v době, kdy jsem tam byl ještě členem týmu.
Opravdovou bombou v tomhle manšaftu je návrat ztraceného synka Pepíka Macháčka za řidítka quadu. Po několika letech pokusů s různými buggy se tenhle, údajně nejlepší čtyřkolkář na světě vrací ke svému kopytu. V šedesáti letech je to trochu šílené, hodně obdivuhodné, ale v každém případě sympatické. Věřte, že vím, o čem mluvím.
V jiném spolku jsou rychlíci Klymčiw a Engel. Ti nepocházejí z mé stáje (to slovo neberte vážně) takže nevím, jak k tomu přistupují. Ondřej Klymčiw je asi nejrychlejší z našich, ale doufejme, že letošní kotrmelec a následné pobyty ve špitále ho trochu zchladily. To maratónským jezdcům nikdy neškodí, nejen těm na motorkách.
Jako starý Čechoslovák mám samozřejmě na paměti i naše „bratia z pod Tatier“. Když je řeč o zklidňování, nikdy se mi to nepodařilo u Ivánka Jakeše. Přírodní živel je prostě neovladatelný. Štefan Svitko je přesný opak, i když ho znám jenom z povzdálí. Je rychlý, hodně silný a přistupuje k tomu s chladnou hlavou. To jsou ideální vlastnosti maratónce. Jeho druhé startovní číslo je něco o čem si Češi mohou nechat jenom zdát.
Obecně vzato, se špička motocyklového závodu v americkém Dakaru hodně změnila. Despres je v autě, Marc Coma řediteluje a ostatní zestárli. Takže je tam spousta šancí a kdyby Štefan vyhrál stal by se na Slovensku druhým Saganem. Tak hlavně si zachovat tu chladnou hlavu!
Quady jsou zajímavé spíš vzhledem k opačnému věkovému vývoji. Jedničku má polský dědek Sonik a trojku (ačkoliv už pět let nejel na čtyřkolce) pradědek Macháček. Inu, reputace je reputace. Takže jsem zvědav! Za zadkem mají hromadu zdivočelých Jihoameričanů, tak budou muset, jak zní má rada nad zlato, jet rychle ale opatrně a zběsile ale s rozumem.
Nastávající Dakar bude pro motorky a jejich piloty stejně nepříjemný, jako ten letošní. Dýchavičnost ve velkých nadmořských výškách a vedro dole pod Andami. Těžká ruka na plynu nemusí být tou nejchytřejší strategií. Spíš“ budě treba vydržať chalani.“
